Určitě každého, kdo někdy přišel do styku s
dílem Staré pověsti české od A.Jiráska, zaujala pověst "Lucká válka"
o konfliktu mezi "hodnými a mírumilovnými" Čechy a "divokými a
bojechtivými" Lučany, tedy dvěma slovanskými kmeny či spíše rody, který
vyvrcholil údajně někdy kolem roku 830 n.l. masakrem na Turském poli. Mě osobně
už od dětství přímo učaroval tento příběh díky stejnojmennému loutkovému filmu
J.Trnky. Jaká to byla vůbec doba a co se tehdy v Čechách vlastně dělo či nedělo?
Přenesme se tedy do těch prachem věků zavátých starých dobrých časů a přibližme
si tuto zčásti reálnou a zčásti také symbolickou a významnou událost, která se
odehrála přímo v srdci tehdejší Bohemie. Kromě toho, že to byla jistě velmi
krutá a krvavá záležitost, zárověň zde šlo prý i o magický souboj různých světů
a časů, ve kterém významnou roli sehráli čarodějnice obou stran.
Začneme ale už asi tak před 2500 lety, kdy začali
do prostoru české kotliny pronikat Keltové z kmene Bójů (Boemae), aby zde
vystřídali tisíciletou civilizaci uctívačů kultu Krvavého býka (halštatská
kultura), charakteristickou velmi krvavými lidskými obětmi. Přes obávaný
Hercynský les přichází keltský vůdce Segovesus se svými válečníky a byl to snad
právě on, kdo vystoupil na Říp a zajásal nad zemí zaslíbenou, která se pak
stala na několik staletí zemí Bójů, tedy Boiohaemum - Bohemií. Ostatně, nejsme
jediný slovanský národ, který má pojmenování po jiných asimilovaných národech,
např. Bulhaři byli původně příbuzní turkotatarských Avarů, kteří byli postupně
poslovanštěni. A to už vůbec nemluvím o Rusech, což bylo dříve slovanské
označení pro jejich severní sousedy - germánské Vikingy. Těm se při jednom
tažení dokonce podařilo dobýt Kyjev, jejich vůdce Rurik se pak stal vládcem Kyjevské
Rusi a založil zde následnou panovnickou dynastii.
Ale zpět
ke Keltům. Byli to obávaní válečníci, kteří sbírali hlavy nepřátel a dokonce
snad pili rituálně i jejich krev.Ve své době si je do svých vojsk najímali
přední evropští panovníci. Byli to velmi zajímaví a dodnes tajemní lidé. Jejich
den začínal nocí, za nejšťastnější okamžik v životě člověka považovali jeho
smrt. Velkou pozornost také věnovali magii, známí jsou jejich kouzelníci
druidové-ochránci dubů. Nevyhýbali se ani lidským obětem, aby si naklonili své
bohy. Z pevného proutí se např. pletly obrovské sochy keltských bohů, které
byly potom doslova napěchovány lidskými obětmi a zapáleny. Stopy jejich
civilizace jsou v naší společnosti přítomny dodnes - tak třeba jejich svátky "beltain"
(čarodějnice) či "samhain" (dušičky), taky se u nás hraje na dudy a
pod.
Na přelomu našeho letopočtu
jsou Bójové ale postupně ze severu vytlačováni doslova sebevražedně bojujícími
germánskými Markomany, kteří se stávají novými pány Čech. Tito zběsilý barbaři
ve zvířecích kůžích okamžitě uvrhli zdejší vývoj o několik století zpět.
Doznívá u nich ještě totiž kult býka - bůh války Tyr, bůh kovář Donar(Thor) s
hromovým kladivem nebo vládce podsvětí Wodan. Z hlubokých severních lesů
zoufale prchají před hladem, ale také prý před strašlivými démony - Donarovými
kozly. Těmto netvorům s kozím chlupatým tělem a lidskou rohatou hlavou už
nestačí lidské oběti, kterých jsou na severu plné močály. Také Germáni se hodně
spoléhali na magii svých čarodějnic a k ochraně před démony používali např. i
tajemné runy - ochrané znaky od boha Wodana. Postupem času však pro ně i česká
kotlina přestává být bezpečná. Tlak démonů sílí i zde, lesy jsou prý plné
vlkodlaků a za bouřlivých nocí se v čele nelítostných netvorů prohání krajem na
osminohé kobyle i sám bůh mrtvých. Germánské obyvatelstvo se z Bohemie začíná
vytrácet.
Kolem
roku 400 n.l. se sem ale celkem nenápadně a nenásilně začínají asimilovat
Slované. Postupně pohlcují zbytky germánských Markomanů i původních keltských
Bójů a osidlují celou českou kotlinu. I u Slovanů se úspěšně dařilo magii,
které se věnovaly především čarodějnice (neboli vědmy)-"bogyně".
Přichází čas nových bohů - Perun, vícehlavý Svantovít, Radegast, Veles, Morana,
jako symbolů se používá i svastiky (monogram božského ohně) a kříže v kruhu.
Právě tady získávají bytosti z jiných (paralerních) světů, o nichž se ještě
zmíním, známé podoby vodníků, polednic, ohnivců, hejkalů, bludiček a trpaslíků.
Lidé se často pročišťovali skokem přes oheň a hojně se také oddávali sexuálním
aktivitám. Protože při sexuálním spojení muže a ženy prý dochází k uvolnění
nesmírně mocné energie, využívalo se toho např. při lákání víl do polí
(rituální souloží v první vyorané brázdě). Přítomnost víl, těchto éterických poloprůsvitných
bytostí s dlouhými vlasy (stejně jako germánské "nix" či keltské
"divon"), totiž byla zárukou dobré úrody. Někdy po nich zůstávaly
tajemné kruhy v obilí, takže zase ne všechno musí mít na svědomí mimozemšťani.
Mimochodem, ve středověku se tento jev vysvětloval tím, že na polích bezbožníků
kosí sám ďábel. Staří Slované věřili v převtělování a své mrtvé spalovali.
Obnovili také posvátné staré dubové háje, které už zřizovali keltští druidové.
Ty byly velmi důležité, protože právě v nich přebývali démoni.Byli zde pomocí
obětí drženi, aby neškodili ve svém okolí. Démon, energetická bytost z
paralerních světů, byl živen energií oběti a nemusel tedy vysávat jinou energii
někde jinde a z někoho jiného. Jednalo se hlavně o "běsy", tedy zlé netvory
(těm dobrým a tvořivým se říkalo "dévy"). K omezení pohybu těchto
bytostí a jejich pronikání do našeho světa z jiných sfér se používaly magické
prahy. Ty se umísťovaly na místa, kde se dal překročit pomyslný
"práh" do jiných světů, většinou tedy do míst s nějakou
geologicko-energetickou anomálií. Pohanské čarodějnice s těmito
"nelidmi" prý stejně jako keltští druidové dovedly ve stavu změněného
vědomí komunikovat.
Pohádky,řeknete si, ale jen
tak pro zajímavost-teorie mnohosti světů existuje např. v kvantové fyzice a už
v roce 1957 profesor Princetonské university John Wheeler matematicky dokázal,
že existuje řada mnohorozměrných paralerních světů. Tyto světy se dnes už dají
částečně i počítačově modelovat. Do jiných dimenzí ale nejde za běžných
podmínek proniknout, lze však zachytit jejich energetické žáření. A co třeba
tohle - při střetu informačních polí těchto světů se mohou jejich částice
dostat do určitých rovnovážných poloh, kdy vytvoří osově souměrnou geometrickou
strukturu a tím vznikne nová hmotná realita, tedy něco, co lze zachytit našimi
smysly !?!?!?
Ale teď už
zpět do 9. století. V čechách se postupem času schyluje k osudovému střetu mezi
dvěma znepřátelenými slovanskými rody. Na jedné straně stojí Pražané čili
Boemané (název Čechové byl používán až daleko později), kteří byli prý usazeni
mezi horou Perunovou (Řípem) a křížícími se prahy čtyř světů (Praha)u
vltavského brodu. Ve skutečnosti to bylo přibližně území v okolí Prahy, Kladna,
Rakovníka,Berouna a Kralup. Na straně druhé jejich západní sousedé, bojovní a
hrdí Lučané, kteří se soustřeďovali hlavně na "lůkách" (bezlesích
místech) v okolí dnešního Žatce a dále Chomutova, Loun, Kadaně a části
plzeňska. Lučané byli pověstní nejen svojí bojovností, ale i velmi nebezpečnou
magií. Jejich centrum bylo v dnešním Žatci a toho času jim panoval kníže
Vlastislav, prý velmi hrdý a statečný. Tento lucký vojvoda plenil se svými
oddíly území sousedních kmenů-Lemúzů,Litoměřiců a Pražanů. Lučané vraždili,
loupili a pálili vesnice,znásilňovali ženy a odváděli zajatce, hlavně ženy a
děti, které pak prodávali franským a židovským otrokářům. Na svoji krutou dobu
se tedy chovali docela normálně. Při posledním vpádu do země Pražanů se jim
málem podařilo dokonce dobýt pražské centrum Levý Hradec. Nakonec radši
sousední slovanské rody začaly platit luckému knížeti tributy, tedy jakési
výpalné. Také Pražané vypravili za žateckým vojvodou poselstvo s vzácnými dary
k mírovému jednání. Ten ale po míru toužící sousedy prý zle odbyl a poslové
byli nakonec rádi, že už mají Lucko za zády a hlava jim ještě pořád pevně sedí
na krku. Vlastislav nelenil a začal shromažďovat velké vojsko, aby si mohl zemi
Boemanů definitivně podmanit. Po všech krajích jeho země se chystal tento
divoký lid na válku, do které musel jít každý, kdo výškou přesahoval délku
vojvodova meče, který jezdci vozili po celé zemi. I Pražané se připravovali na
rozhodující bitvu. Jejich kníže Maclan (či Neclan), podle jména asi Kelt, také
velmi pečlivě vybral místo bitvy - Turské pole (mezi Prahou a Kralupami n.
Vltavou). Bylo to totiž původní posvátné místo Keltů, ležící mezi posvátným
libčickým hájem (Libčice n.Vltavou), kde byly drženi a krmeni pacifikovaní
démoni a kopcem Ers (keltsky vítěz).Na této náhorní planině byl už v dávných
dobách uctíván Sluneční ohnivý býk a poté byla zaplněna mohylami padlých
bójských hrdinů. Uprostřed pláně byl skalnatý pahorek s údajným hrobem prvního
keltského krále. A právě u této mohyly se pražské vojsko shromáždilo a
očekávalo nepřítele. Už před odchodem na bojiště nařídila pražská vědma
rozsekat obětního osla na tisíce kousků a každý voják musel spolknout kousek
tohoto syrového krvavého masa. A tu se stalo něco navídaného - z trudomyslných
a utrápených vojínů se staly prý "šiky veselé" a všichni mužové pak
byli "hotovi ku smrti jako lesní vepři", oplývající touhou po
vítězství. Takové mysteriózní pojídání boha se ostatně praktikovalo i u
pozdějších českých křesťanských vojsk, jen maso vystřídal nekvašený chleba-hostie.
Maclan se bitvy osobně nezůčastnil, určitě však ne ze zbabělosti, a tak vedením
vojska byl pověřen statečný bojovník Tyr.Podle jména to byl asi Germán, nejspíš
ze severu. V 9. - 11. stol. se totiž Vikingové díky své pověsti skvělých
válečníků běžně nechávali najímat jako profesionální zabijáci po celé Evropě.
Ten dodával na místě odvahu svým vojákům také tím, že jim líčil hrůzy, které se
budou v případě jejich porážky v Bohemii odehrávat-znásilňování manželek a
dcer, kuchání malých dítek, matkám prý dokonce budou zběsilí Lučané k prsům
přikládat ke kojení štěňata.
Mezi tím k bojišti přitáhlo
také Lucké vojsko,které to mělo podstatně dál z ruky. Také jejich čarodějnice
se snažily o magickou podporu, ale čarodějnice a příšery Pražanů prý svými
kouzly nabyly převahy. Alespoň tak to tvrdí svému nalezenci Strabovi jeho
macecha a také lucká vědma, která mu zároveň poradila, jak přežít tuto krvavou
řež a vrátit se domů ke své krásné manželce, kterou si nedávno jako otrokyni
přivedl ze země Pražanů. Musí rychle probodnout prvního nepřítele, který na něj
zaútočí, uříznout mu obě uši, které si má schovat a potom nakreslit hrotem meče
mezi koňskýma nohama magický ondřejský kříž - runu "gebo" ve tvaru X.
Začalo se schylovat k bitvě.
Kníže Vlastislav, který pohrdal zbabělými Pražany, považoval jejich shromáždění
kolem posvátné mohyly za další důkaz zbabělosti a nařídil proti nim vypustit
nejprve dravé ptáky a psy, aby se nažrali masa zbabělců a nachlemtali jejich
bídné krve. Oblohu prý doslova zakrylo obrovské hejno sokolů krvestřebů,
rarohů,luňáků,káňat a jestřábů. Pak začala samotná bitva. Byla prý strašlivá,
všude hrozný hluk a jekot, přízračný vítr lámal stromy, nebe křižovaly blesky a
burácely hromy, země se chvěla a chechtající se strigy (germánsky valkýry -
neviditelné krouží v hejnech nad bojištěm a svými kouzly ovlivňují průběh
bitvy.Teprve smrtelně zraněný bojovník je spatří, když k němu slétají a
nabízejí mu opojný pohár zapomnění v býčím rohu, aby po jeho vypití mohla jeho
duše s nimi odletět do podsvětí) kroužily nad bojištěm s vlajícími dlouhými
vlasy jako hejna krkavců. Lučané prý do boje nasadili i jakési vlkodlaky, což
mohli být snad zběsilí zabijáci sousedních germánských Durynků ze sekty
wodanových vlků. A jak si vedl Straba ? Ten propíchl prvního Pražana, který mu
přišel pod ruku, schoval si jeho uřezané uši a nakreslil mečem onu magickou
značku X,čímž se prý zhroutilo magické ochranné pole Pražanů. Navíc byl také
zabit hrdinný Tyr, který do té chvíle statečně sekal lucké hlavy jako makovice
a nakonec plný nepřátelských šípů padl mrtev uprostřed hrozné řeže na velkou
hromadu mrtvol. To Straba na nic nečekal a tryskem uháněl pryč z toho hrozného
místa. Když přijel konečně domů, dovedla ho macecha k lůžku, kde ležela jeho
krásná žena. Byla mrtvá, měla probodnutou hruď a když jí odhrnul vlasy, nevěřil
vlastním očím - měla odřezané uši. Byly to právě ty uši, které měl Straba u
sebe. Jeho manželka byla totiž ve skutečnosti mocná pražská čarodějnice, jakýsi
agent, který telepaticky posílal zprávy o luckých válečných přípravách. Lucké
čarodějky ale na ni přichystaly léčku. Předpokládaly, že se bude chtít astrálně
bitvy také zůčastnit. To ona se vlastně vrhla na Strabu, jenže smůla, ten byl
rychlejší, no a zranění těla astrálního se projevují i na těle hmotném a tak
past sklapla.
Po Tyrově smrti to s
pražským vojskem nevypadalo vůbec dobře a schylovalo se k porážce. Knížeti
Maclanovi zbyla pouze poslední možnost - nařídil otevřít hrazení posvátného
libčického háje a vypustit démony. Ti už byli přímo zběsile rozdrážděni pachem
krve a tryskající energií smrti. Strhne se ohromná energetická bouře, větrná
smršť a sršící blesky, vojvoda Vlastislav a jeho bojovníci jsou prý
energetickým vírem doslova roztrháni na kusy. Nikdo z Lučanů údajně nepřežil.
Vítězní Pražané pak Lucko zcela vyplenili, vypálili a vůbec se tam prý
předháněli v ukrutnostech. V tom si asi s Lučany neměli co vyčítat.
Zlomky o lucké válce v podobě
hrdinského eposu, který zpívali bardové na středověkém přemyslovském dvoře,
uchoval patřičně zkresleně ve své kronice Kosmas.Ale i on celý tento příběh
označil jako "res similis fickte", tedy věc podobná výmyslu. Reálné
základy ale tato mýtická pověst mít musí. I podle historiků je prý odrazem
skutečných událostí z pol. 10.stol., kdy v rámci sjednocování českého státu
byli Lučané podrobeni knížetem Boleslavem I. A ten měl ve své družině skutečně
germánského bojovníka Tyra, který se účastnil i údajné vraždy sv.Václava a pak
osobně řídil pacifikaci odbojných Lučanů. Takže asi žádný bájný hrdina, ale
reálný profesionální hrdlořez. A o existenci Lučanů se zmiňuje i např.
hebrejská kronika Josippon z roku 953 n.l. Také na místě údajného luckého hradu
Vlastislav se našly archeologické stopy pozůstatků hradiště z 9. až 10. stol.,
které bylo zničeno požárem.
Lučané byli tedy pokořeni a
jejich území se stalo součástí budoucího českého státu. Za jejich pokračovatele
v nepřátelství vůči budoucím českým přemyslovcům byli považováni Vršovci, se
kterými bylo také podle toho i nakládáno. Známý je osud jejich předáka Kochana,
který byl v pol. 11.stol. obviněn z organizace vraždy oslepeného a
vykastrovaného knížete Jaromíra (tyto ohavné úpravy jeho orgánů měli na svědomí
jeho povedení knížecí bratři Boleslav III. a Oldřich I.), který byl, sedě na
záchodě v hodině noční a vyprazdňujíce tam svůj břich, proklán zezadu oštěpem
do útrop břišních. To muselo být hrozné jak pro oběť, tak i pro vraha, který
tam v latríně musel kdo ví jak dlouho čekat na svoji šanci. Vládnoucí kníže
Břetislav I. za to nechal Kochanovi uřezat nos a vyloupat oči a nakonec
vyříznout pupek, ten přibít ke sloupu a nebožáka vodit kolem toho sloupu tak
dlouho, až "sú všecka střeva z něho vytažena". Vraždění Vršovců v
letech 1003 a 1014 završil v roce 1108 kníže Svatopluk I., který byl prý i na
tu drsnou dobu mimořádný kruťas, když nechal zmasakrovat asi 3000 mužů, žen a
dětí a rod Vršovců prý tak definitivně vyhladil.
Ale to už jsme se dostali
tak trochu do jiné doby. Zatím ale Boemané, kteří s pomocí magie zvítězili v
lucké válce, musí už roku 845 n.l. opět mečem hájit své bohy a svou zemi,
tentokrát proti křesťanskému vojsku Franků, které vtrhlo do Čech. Před bitvou
vydali čeští pohané manifest, který byl později uložen jako záhadný nápis v
archivu svatovítské kapituly.V něm je neuměle latinsky zachycena zvuková podoba
slovanské řeči - Krok' kazi Tetha, lubossa przemysl, nezamysl mnata voj'n
nizla, kr'z mys neklan, gostivit. Volně přeloženo - Kroky překaž Theto, raději
uvažuj, nezamýšlíme na tebe válku a nic zlého, kříži se neklaníme, hosty
vítáme. (Mimochodem, staří kronikáři to ale omylem považovali za seznam nejstarších
českých knížat a tak vznikli známí
Krok,Kazi,Teta,Libuše,Přemysl,Nezamysl,Mnata,Vojen,Vnislav,Křesomysl, Neklan a
Hostivít.) Podle starých franských análů prý Čechy při této nejpotupnější
křesťanské porážce od slovanských pohanů vedl do boje sám strašný černý démon,
který jim dopomohl k vítězství. Něco na tom možná bude, protože Frankové byli
prý ve velké přesile a přitom se doslova po několika minutách po zahájení
českého útoku obrovské vojsko křesťanů dalo ve zmatku a strachu na chaotický
útěk.
A tak zase dál v korunách dubů vesele hraje na
dudy kozorohý lesní démon Veles a Morana převádí mrtvé přes práh smrti. Ale to
všechno se má brzy změnit. Na českou kotlinu totiž začíná pomalu dopadat
zlověstný stín kříže.
){kind=link}
){kind=link}